29. února 2020

Den předtím napadl sníh a něco ještě ráno. Děti se prý modlily, že až uvidíme tu hrůzu venku, výpravu zrušíme. Cesty ale nevedou jen po sluncem ozářených cestách.

Vyrážíme před desátou, každý s buchtou v ruce a před náma zasněžené obzory. Už známou cestou do Šánovic a odtamtud loukama k jetřichovické kapli, přes pastviny a hráz rybníka a konečně vstupujem do lesa, kde konečně přestává fičet jedovatý vítr.

Stoupáme příkře lesem na zelenou značku a po ní vlevo vzhůru pěšinou. Zdoláváme staré tarasy a schody v nich, sněhu přibývá a klouže to. A konečně jsme na konci sjezdovky plné lidí, posledních pár metrů vedle vleku. Pod námi sedlecká kotlina jako na dlani.

Pokračujeme po běžkařské stopě doprava, ocitáme se na pláni, kde je severní vítr fakt krutý a koukáme na věž na Javorový skále, která stojí kousek od nás.

Při naší poslední návštěvě zde tu vedle chatek dětského tábora stávala i stará poštovna ze Sněžky. No už zase stojí někde jinde.

Kolem věže a klesáme dolů k našemu cíli. Sněhu je tak 10 až 15 centimetrů.

„……….. kdy už tam konečně budem?………“

Jo, už jsme tam. Lesy plné polomů, ve kterých se ztrácí i cesta. Obcházíme vývraty docela hlubokým sněhem.

Menhiry. Tajemné místo.

Možná, že i dnes nás pozoruje víla.

Odhrabujem z cesty sníh a rozděláváme oheň. Jen se objeví plameny, je už každému tepleji. Klobásky, chleba a brambory do popela jako novinka. Skvělá novinka. Pár slov k těm, co tu ještě nebyli a jdem na tajemné místo. Je zima. Nezdržujem se dlouho a jde se na hru.

Po jednom, každý poslepu poznává osm předmětů. A ne každému se všechny na omak líbí.

Balíme se a ještě kolem studánky ve svahu pod kameny, kde posledně nebyla ani kapka. Dnes je v ní voda. A teče.

Měníme plánovaný směr zpáteční cesty a scházíme dolů na silnici. Pak už jen po ní přes Krošíček a Sušetice. Rychlou chůzí a ne sněhem se pomalu zahříváme a koukáme, že sníh zmizel a údolí pod námi je zelené.

Sedlec a kolem půl šestý jsme doma. Teplá voda ve sprše, červený tváře, napsat, co si kdo z ohmataných předmětů u menhirů pamatuje.

Přes 15 kilometrů.

Myslím, že to za to stálo.

Napsal: Petr Frumert