logo
Archivy
Zřizovatelem této příspěvkové organizace je Středočeský kraj
zrizovatel

plakat plakat

Přínosným partnerem pro náš dětský domov je Nadační fond Veroniky Kašákové.


Cestou k Dobré vodě…

… se tentokrát vydám s těmi nejmenšími. Přemýšlím o tom, zdali vzít na cestu i malého Danečka, ale nakonec to risknu, poněvadž jde se mnou Míša, která má už z předešlých výprav zkušenosti.

Po domluvě, kdo co vezme do batohu, asi kolem půl desáté, vycházíme. Za vsí se dáváme vpravo. Ricky mi říká, že cestu dobře zná, a tak ho nechávám, ať nás vede. Cestou necestou, polem nepolem, se najednou ocitneme někde. Víme, že jsme špatně odbočili, proto se vracíme. No, docela pěknej kousek navíc.

Začíná být horko, ještě že máme dost vody. Pozorujeme srnky (Jirka jich za celou cestu napočítá třináct).

Přes Násilov a Monín stoupáme do prudkého kopce. Zatím nikdo ale nenaříká.

Konečně jsme na místě, kde nás čeká zasloužený odpočinek. Válíme se v trávě, pijeme vodu ze studánky, prohlížíme si kapličku, opékáme buřty. Míša čte, jaká je s tímto tajuplným místem spjatá pověst, všichni poslouchají, asi se i trochu bojí. Ani se nám nechce toto něčím přitažlivé a tajemné místo opustit. Ale už musíme, čas nás tlačí.

Cestou zpět se jde trochu líp, je to přece jen z kopce. V jednom místě směrem k nám vyběhne ze křoví srna a my se hodně lekneme. Asi největší zážitek pro všechny.

Před Vrchoticemi odbočíme doleva a zanedlouho opět bloudíme. Když vylezeme z houští a vidíme cestu, kterou dobře známe, máme velkou radost.

Marušku s Danečkem už bolí nožičky.

Vracíme se domů k večeru dost unaveni a hodnotíme.

Míša o této cestě napsala…

„Říká se, že v údolí mezi Ostrým a Jetřichovicemi je divokrásný les, zvaný „Karhany“. Tu prý za dávných let pobíhali noční dobou divocí lesní muži, mající „krhavé“ či krvavé oči, od nich les nazván „Krhany“ či „Karhany“.

Ráno jsme se nasnídali a připravili na cestu do těchto lesů, do Karhan. V 9:30 se vyšlo za bránu. Po silnici to s malými dětmi nebylo vůbec jednoduché. I ten kousek neustále jezdila auta. Naštěstí jsme odbočili a šli po loukách. Cestou děti mohly spatřit srnky. Po chvíli se zabloudilo a nevědělo se kudy jít. To byla paráda. Teta se nás ptala na žlutou kytku rostoucí u vody podobné pampelišce. Odpověď: Blatník!!!! Teta se tomu smála. Kytka se jmenuje Blatouch. Když jsme došli na předem určené místo, kde kluci měli za úkol připravit potřebné věci na oheň, byl zázrak, že jsme si vůbec stačili upéct buřty.

Dobrá voda a jídlo nám dodaly potřebnou energii na další bloudění s trny a kopřivy. Výhodou bylo, že cesta zpátky vedla z kopce dolů. Díky bohům!!!!!  Horko bylo pořádný. Adélka si stěžovala na pupínky od sluníčka, ale za pár minut na to zapomněla a pokračovala v cestě. I s menšími problémy to byla super procházka.“

Jana Pechová a Míša Šipošová

TOPlist