logo
Archivy
Zřizovatelem této příspěvkové organizace je Středočeský kraj
zrizovatel

plakat plakat

Přínosným partnerem pro náš dětský domov je Nadační fond Veroniky Kašákové.


12. 10. 2019 – Celodenní dobrodružství u Monína

Sobota 12. října

Ze zamýšleného cyklovíkendu byla nakonec „jen“ sobotní celodenní výprava, ale takovou jsme ještě nezažili. Vyšli jsme nalézt bývalou hájovnu na kopci Rovný a starý lom na vrchu vedlejším, nad Monínem. O obojím se zmiňuje Čeněk Habart ve sborníku Sedlčansko, Sedlecko, Voticko. Jdeme v jeho stopách zjistit, jak ta místa vypadají po zhruba 100 letech.

Všechno začalo jako jakákoli jiná výprava. Trochu jiné byly ten den jen pomíchané děti z různých skupin.

O půl desáté jsme už na mnohokrát projité cestě do Šánovic. Kupodivu nás v její polovině nečekalo po deštích předpokládané bláto a zanedlouho stojíme na návsi. Odtud směrem vrchotickým a odbočujem do lesa. Cestou na vrchol ještě navštěvujeme studánku. Tentokrát je její voda zakalená. A pak rovnou za nosem na kopec jménem Rovný. Svah není příliš prudký, přesto ho někteří zdolávají po čtyřech. Jsme nahoře, nacházíme zbytky zdiva hájovny Petrovských (prý poslední majitelé). Říká se, že se s tímto místem pojí pohádka Zvířátka a Petrovští.

První cíl tedy nalezen. Po průzkumu místa jdeme kolem Monína a na vršku nad ním hledáme lom. Našli jsme hodně kamenů, zřejmě zbytků po lomu, ale díra do země, kde jsme předpokládali, že uvaříme oběd, tam nebyla. A tak přes ves a na cestu, kterou ukazuje mapa.

A tady začal úsek, jakým jsme ještě nešli. Napřed píchačky (kopřivy), cesta nikde, snad zarostlá, snažíme se jít souběžně s ní lehčím terénem. Konečně kousek jakési vlhké cesty a všichni už šilhají po polívce, vaříme kotlíkovou a pečem buřty.

Sluníčko se začíná naklánět, a nás čeká nejtěžší úsek, ale to ještě nevíme. Cesta nikde, jen směr víme, a opravdu cestou necestou. Vlastně jen necestou. Ostružiny, kopřivy, větve, husté smrčí, vyvrácené pařezy, skryté a klouzavé kameny, prostě neproniknutelná džungle. Jdeme za sebou a hledáme nejsnazší průchod. Někdo má strach, i pláč přišel, většina ale zachovává chladnou hlavu. Zdrápaný nohy, popálený ruce, ale víme, že se z toho musíme jednou přece dostat. Ale ono to nebere konce. Kousek dobrý a zase džungle. Někdo si asi sáhnul ke dnu. A zase roští, píchačky, šlahouny ostružin, močál…… chybělo už jen šlápnout do vosího hnízda. Po asi dvou hodinách plahočení konečně slyšíme auto. A najednou cesta. Ani se tomu nedá uvěřit. Pomalu se začíná šeřit, když vylézáme na silnici tak kilometr nad Františkem.

Vorážíme, a ještě hrajem i hru. Navlíknout se do reflexního a pak už jen po silnici k domovu. Přicházíme skoro za tmy.

Večeře, hodnocení, únava. Neteče teplá voda.

Hodně náročný, ale krásný den. Zkrátka cesty nejsou jen rovný a pohodlný. Asi 15 hustejch kilometrů a Radek byl fotografem. To počasí zas a ty barvy……….

Díky všem.

Petr Frumert

TOPlist